Abies alba – jedle bělokorá

Jedle bělokorá je strom původní v horách a podhůří střední, jižní a jihovýchodní Evropy. Před zásahem člověka do přírody Šumavy byla spolu se smrkem ztepilým nejhojnější jehličnatou dřevinou (Svobodová et al. 2002). V nižších polohách roste zejména ve smíšených porostech s bukem lesním v acidofilních i květnatých bučinách nebo v suťových lesích, výše do porostů buku a jedle vstupuje i smrk ztepilý. Hojně rostla i na podmáčených půdách, tam zejména se smrkem ztepilým. Roste až do nejvyšších poloh Šumavy (jedle keřovitého vzrůstu jsou známy až v 1448 m n. m., Vollmann 1914). V minulých staletích v některých oblastech v lesích převládala nad bukem i smrkem (Petzi 1898) nebo bylo její zastoupení mnohem vyšší než dnes (Šebková et al. 2011). Hlavně v okrajových částech území (Vojenský újezd Boletice, okolí Hojsovy Stráže) se dosud vyskytují jedlové porosty, ve kterých je dominance jedle pravděpodobně podmíněna lidskou činností (preference buku pro výrobu dřevěného uhlí, hrabání steliva, lesní pastva; cf. Vrška et al. 2009). Jedle dnes trpí zejména v české části Šumavy okusem spárkatou zvěří a vytloukáním paroží a je nutno ji tam považovat za ohrožený druh. Mnohem lepší situace je v bavorské části Šumavy, kde jedle bez problémů zmlazuje.